Jaroslav Bořita z Martinic: svět hodnot a idejí raně novověkého velmože

Šlechtic Jaroslav Bořita z Martinic (od r. 1621—22 říšský hrabě) se narodil 6. ledna 1582 jako pohrobek, syn Jaroslava (I.) Bořity z Martinic a Johanky Dašické z Barchovy Běrunice a Veltrub, a byl proto opatrován poručníky. Největší podíl na formování jeho osobnosti však mělo studium na italských jezuitských školách, kde Jaroslav získal svůj klíčový rys – nesmířlivý postoj vůči všem nekatolíkům.

Již ve svých dvaceti letech, poté, co se vymanil z opatrovnictví a stanul v čele rodového sídla na Smečně, začal na svém panství s tvrdou rekatolizací – tedy v těsném sousedství Slaného, které bylo v té době ještě svobodným královským městem s převládající utrakvistickou konfesí. Smečenským poddaným nejprve vzal právo svobodného převodu majetku, omezil činnost cechů a odňal městečku veškerá privilegia. Údajně měl i násilnými prostředky nutit poddané ke konverzi ke katolictví nebo je rovnou vyháněl ze svého panství. Řada takových vyhnanců se uchylovala právě do Slaného.

Současně jako zastánce tvrdé katolické linie rychle kariérně stoupal po řadě zemských a dvorských úřadů (1603 královský rada, 1609 dvorský maršálek, 1616 karlštejnský purkrabí atd.). Šlechtic otevřeně vystupoval proti náboženské toleranci potvrzené vydáním Rudolfova majestátu. Naopak sám sebe chápal jako bohem vyvoleného k šíření a obrácení celých Čech ke katolictví. Důležitou se mu stala víra v posmrtný očistec, samospasitelnost katolické církve a zejména hluboce věřil v přímluvnou moc Panny Marie a svatých – tedy fenomény slánským utrakvistům cizí.

Vzájemné konflikty na sebe nenechaly dlouho čekat…