Historický kontext současné Kuby

Málokterá země atlantického světa zdůrazňuje svoje historické kořeny a zkušenosti tak jako Kuba. Na španělských historických mapách ji označovali za klíč k Novému světu, v osmnáctém století exportovala nejhledanější tabák na americkém a evropském trhu a na začátku devatenáctého století zůstala spolu s Portorikem poslední španělskou kolonií západní hemisféry. Postupně se pak stala největším světovým producentem cukru a v roce 1898 dosáhla po tzv. třicetileté válce nezávislosti.

Současně zde ovšem pokračoval růst vlivu Spojených států a ještě před polovinou dvacátého století se stala fakticky součástí ekonomiky svého severního souseda. Ekonomický pokrok, jehož Kuba v této době dosahovala však nedokázal otupit kritiku části kubánské veřejnosti, která odmítala závislost ostrova na USA.

Partyzánská válka skončila na konci roku 1958 vítězstvím Castrova Ejércita Rebelde, povstaleckého vojska a v následujících letech proměnil Castro kardinálně politickou, sociální i ekonomickou tvář země. Na systému, který na Kubě vybudoval, nezměnil nic ani jeho odchod z presidentské funkce a nakonec ani smrt. O podobě Castrovy Kuby se zdá být jasno přinejmenším do roku 2021, kdy skončí, alespoň podle současných předpokladů, funkční období generální tajemníka Kubánské komunistické strany Raúlovi Castrovi.