Vojáci ze zemí Koruny České v 1. světové válce

Země Koruny České (Čechy, Morava a Slezsko) představovaly po staletí významnou část vojenského potenciálu rakouské říše.

Před 1. světovou válkou se na českém území nacházela velitelství 2 armádních sborů, 2 střeleckých (zeměbraneckých)divizí, doplňovací velitelství a jednotky 22 pěších pluků, 9 praporů polních myslivců, 10 jezdeckých pluků, 7 různých dělostřeleckých útvarů, 14 střeleckých (zeměbraneckých) pluků a řady technických a týlových jednotek; to vše v 41 posádkových útvarech.

K vojenskému potenciálu nutno rovněž připočítat významný podíl na zbrojní výrobě monarchie (především Škoda Plzeň), ale i kapacity českého strojírenství, hutnictví a těžby uhlí.

V souvislosti s politickým úsilím o státoprávní emancipaci českých zemí vznikly v českých poslaneckých kruzích i pokusy o formování české vojenské politiky, jejíž jádro mělo vzniknout kolem zeměbraneckých vojenských sil. Tyto snahy byly v roce 1914 přerušeny vypuknutím světové války a došly svého uskutečnění až v samostatné Československé republice. Ve své době válečný konflikt 20. století přinesl mimo jiné bolševickou revoluci v Rusku a uspíšil rozklad třísetleté habsburské monarchie. Nesourodost a nestabilnost mírových smluv a poválečného uspořádání světa ovšem vedly o 20 let později k začátku ještě ničivějšího konfliktu – 2. světové válce.

V letech 1914—1918 bylo z českých zemí mobilizováno do rakousko-uherské armády na 1 200 000 mužů. Statisíce mladých mužů a otců rodin muselo obléknout šedou uniformu a odejít na frontu do Haliče nebo na Piavu bojovat. Kamenné pomníky se jmény těch, kteří se již domů nevrátili, stojí v každé vesnici i městě.

Na konci války Rakousko-Uherské říše zanikla a z jejich trosek vznikla řada nástupnických států včetně Československa. O jeho vznik se kromě politiků jako prof. T. G. Masaryk, dr. Edvard Beneš, nebo generál Rastislav Štefanik zasloužili českoslovenští zahraniční vojáci – legionáři, kteří bojovali v Srbsku, v Rusku, ve Francii a Itálii.

SOČSKÁ FRONTA 1915–1917

Na řece Soči (Isonzu), na pomezí tehdejších italsko-rakouských hranic, vznikla po vstupu Itálie do války po boku mocností Dohody v roce 1915 nová fronta. Táhla se od vrcholů Julských Alp až k pobřeží Jadranu. Během téměř tří let zde byla vybojována řada střetnutí mezi italskou a rakousko-uherskou armádou. Boje vyvrcholily dvěma obrovskými bitvami na Soči – desátou v květnu a červnu; jedenáctou v srpnu a září. V nich se italské polní síly s britskou a francouzskou pomocí pokoušely prolomit frontu a proniknout do nitra Rakouska-Uherska. Byl to nerovný boj, v kterém měli Italové velkou početní převahu.

Po porážce Rumunska a rozkladu ruské fronty v důsledku revoluce v roce 1917 byli z těchto oblastí přesunuti vojáci na sočskou frontu. Mezi nimi se ocitla většina českých pěších a dělostřeleckých pluků rakousko-uherské armády. Desáté a jedenácté sočské bitvy se tak zúčastnilo 40–50 tisíc mužů ze zemí Koruny české. S obrovskými ztrátami se podíleli na výsledku těchto bitev, v nichž se útočníku nepodařilo frontu prolomit.

KALENDÁŘ BITEV NA SOČI 1915–1917

1915

• 1. bitva 23. června–7. července
• 2. bitva 18. července–10. srpna
• 3. bitva 18. října–4. listopadu
• 4. bitva 10. listopadu–14. prosince

1916

• 5. bitva 11. března–16. března
• 6. bitva 4.–16. srpna
• 7. bitva 14.–19. září
• 8. bitva 9.–12. října
• 9. bitva 31. října–4. listopadu

1917

• 10. bitva 12. května–5. června
• 11. bitva 18. srpna–13. září
• Německo – rakousko – uherská ofenzíva u Kobaridu (Caporetto), zvaná též 12. bitvou 24.–27. října

Informace si můžete doplnit pomocí těchto webových stránek:

• cs.wikipedia.org/wiki/Bitvy_na_So%C4%8Di
• cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_na_Piav%C4%9B
• www.lidovky.cz/bojovali-za-cisare-pana-07x-/ln_zabava.asp?c=A071205_102305_ln_zabava_hel
• www.vachal.cz/nafronte/index.html
• www.militaria.cz/cz/clanky/valky-a-valecnici/prvni-svetova-valka.html