Narovnám záda, prorazím strop — představení prvních čtyř sochařů

Na sklonku května byla v historickém jádru města Slaného a blízkém okolí zahájena již pátá venkovní sochařská výstava (té přecházely instalace v minulých letech: Čestmír Suška 2017, Kryštof Kaplan 2018, Lukáš Kmoch 2019, Václav Fiala 2021). Tentokrát se jedná převážně o díla absolventů sochařských ateliérů pražské Akademie výtvarných umění. Výběr jednotlivých děl a jejich umístění provedl spolu s jednotlivými autory akad. soch. Vojtěch Míča, kterému především patří náš dík za zastřešení celé akce a zásadní podíl na její realizaci.

V první fázi vystavení soch jsme zájemcům nabídli jistou formu interakce – jednotlivá díla byla vystavena pouze stručnými popisky se jménem autora, názvem a rokem vzniku daného díla. Každý divák si tak nejprve mohl utvořit svou vlastní představu, svou vlastní interpretaci vystavených soch. Neboť, jak při vernisáži výstavy řekl sám Vojtěch Míča, každá interpretace je správná. Nyní již přistupujeme k postupnému představení jednotlivých instalací a jejich autorů. Nabízíme vám první čtveřici (instalace č. 1, 2, 6 a 7).

Michal Cimala (* 1975)

Č. 1 — Zázračné dítě (2018) a Crashtestdummies Totem (2014)

Absolvent vysoké školy uměleckoprůmyslové (UMPRUM) v Praze (2000) Michal Cimala studoval také v Miláně, Berlíně, Španělsku a San Franciscu. Od roku 2006 působí jako asistent ateliéru sochařství Akademie výtvarných umění a věnuje se sochařství, šperkařství, hudbě a designu.

Sochy ve Slaném odkazují na části figurín používaných při automobilových crash testech, k nimž autor připojuje estetiku současného digitálního světa, hravost a odkazy na pop kulturu. Sochy jakoby vypadly ze sci-fi filmu, jsou však autorovými originálními díly, která svérázně propojují prvky crash testových figurín. Ty jsou důležité pro testování bezpečnosti automobilů, bez nichž se v dnešní době už takřka nedokážeme obejít. Z osvobozených, „oživlých“ dílů zde vyrostlo Zázračné dítě a Totem je předmětem nábožné úcty, podobně jako některé automobily pro své majitele.

Vojtěch Míča (* 1966)

Č. 2 — Objekt/Subjekt (2019)

Akademický sochař Vojtěch Míča působí na Akademii výtvarných umění v Praze a už dlouhá léta formuje nové sochařské generace. V letech 1985—1992 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, obor sochařství (prof. Hugo Demartini) a monumentální tvorba (prof. Aleš Veselý). V letech 1993—2015 působil jako odborný asistent na pražské AVU, nejprve u prof. Huga Demartiniho, později u prof. Jindřicha Zeithammla.

Od školního roku 2015—2016 vede na AVU Ateliér figurálního sochařství a medaile. Studijně často pobýval v zahraničí (např. 1990, Perugia; 1991, Curych; 1991, Stipendium Daimler-Benz, Karlsruhe; 1995, Artslink Residencies, Clevelend Institut of Art, Ohio; 1998, Sculpture space, Utica, NY; 1998, Rheinland-Pfalz Stipendien; 2003, Haag; 2004, Cuenca aj.). Pravidelně vystavuje od roku 1989, kdy se účastnil legendárních Konfrontací na Svárově. Mezi poslední autorovy projekty patří například výstava Vitální kolaps s fotografem Ivanem Pinkavou v Muzeu Kampa v Praze.

„Dám na kontext místa, aktuální situaci… pokaždé je to jiné a pokaždé, byť objekt je stejný, tak nese jinou informaci.“ — Vojtěch Míča

Autor: „Dám na kontext místa, aktuální situaci… pokaždé je to jiné a pokaždé, byť objekt je stejný, tak nese jinou informaci. Moje dětství na periférii Prahy v sedmdesátých letech, to byl jeden betonový blok vedle druhého například, šedivost. A to není možné říct pejorativně, je to dětství a příklad. Tak dlouho v tom žijete, až si určité kvality určitě najdete. Podobnost mezi procesy neznamená, že jsou stejné, (…) probíhají v závislosti na neustále se měnících okolnostech. Jednoduchost není zjednodušení. Podřízenost jednotlivce společnosti (spíše než společenství). Proti tomu postavené vědomí vlastní tělesnosti, vědomé já. Jednoduchost střetávající se s naivitou.“

Dagmar Kropáčová Morová (* 1990)

Č. 6 — Otisk (2020)

V roce 2000 absolvovala Dagmar Kropáčová Morová obory figurální sochařství a medailérství na Akademii výtvarných umění v Praze. Přestože zvládá realistické zobrazení, snaží se jej přehodnocovat a doplňovat dalšími postupy, které už mají konceptuální povahu a zároveň se stále vztahují k sochařské praxi. Jejím cílem není vyjádřit objektivní podobu člověka, nýbrž svou vnitřní představu o něm.

„Otisk“ v Husově ulici může být každým z nás – člověkem, který na sobě nese mnoho vrstev životních zkušeností, zážitků, emocí, názorů a vůbec všeho, co na nás v životě působí stejně jako na všechny lidi v našem okolí. Jedinec se tak stává odindi­vidualizo­vaným „jedním z mnoha“, ale i jedním z nás, kteří putujeme tímto světem.

Petr Šťastný (* 1986)

Č. 7 — Z cyklu Tematizace tíhy (2019)

Dalšího autora pražské AVU můžete znát z Plzně jako tvůrce ledových soch, je ale také medailérem a zejména se věnuje volné tvorbě – poutá jej především téma psychické tíže a z hlediska formy vztah monumentality díla a měřítka modelu.

Šťastného zajímá: „… nestabilita a tíha materiálu, metaforicky zastupující psychický tlak vyvíjený na člověka. Tíha hmoty se soustředí do jednoho bodu a vyvolává tlak, který divák pociťuje. Záměrně volím těžké sochařské materiály, jako je kámen, ocel a beton, jejichž prostřednictvím se pak snažím vyjádřit stísňující pocity, které na jedince v běžném životě dopadají.“

Rozměrná instalace na Masarykově náměstí je výstižným výtvarným vyjádřením psychických tlaků, které (někdy) v životě zažíváme.