Hodiny ve sbírce slánského muzea

Sluneční a přesýpací hodiny

Hodiny patří mezi nejstarší přístroje, kterým člověk dal výtvarnou podobu a vdechl jim život. První na měření času byly sluneční hodiny. Stín svislé tyče vržený na horizontální či vertikální stupnici, určoval ve stopách denní dobu. Čas udával stín vržený na stupnici pod nimi.

Vedle pevných existovaly sluneční hodiny přenosné. Sluneční hodiny pevné i přenosné vznikly kolem roku 2.000 př. Kristem a jejich rozmanité typy se vyvíjely až do 1. poloviny 19. století. Od středověku byly známy hodiny přesýpací. Většinou odměřovaly půlhodinové nebo hodinové intervaly. Výjimku tvořily hodiny s vícehodinovým chodem.

Hodiny mechanické

Kolečkové hodiny, zvané též hodiny mechanické byly známy v českých zemích za vlády Karla IV. Od roku 1376 nacházíme první zmínky o hodinářích, kteří se nazývali orlojníci.

Renesančním hodinářům 16. století se otevřela nová perspektiva – vytváření nového, dosud neznámého uměleckého díla. Přinesla řadu nových typů a tvarů skříněk hodin na kterých spolupracovali s hodináři slévači bronzu, zlatníci, rytci i malíři a sochaři.

Skříňkové hodiny rozvinuté v baroku, na přelomu 17. a 18. století se na hodinový stroj zhotovovaly jednoduché ochranné skřínky Bývají to hranolovité zasklené skříňky, většinou z černě mořeného dřeva se zalomenou stříškou, velkým rytým, nebo smaltovaným ciferníkem.

Skříňové hodiny se staly specifickou truhlářskou prací 18. století. Většinou se používaly tyto hodiny zasazené na vysokých, bohatě zdobených podstavcích. Nejpočetnějšími zástupci byly figurální hodiny. Na povrchu zlacené, leštěné, nebo matové. Hodiny tak dostaly své umístění v rámu slohovému interiéru bytu.

Sloupkové hodiny se objevily na začátku 19. století, pozdně klasicistní a empirové, většinou z leštěného dřeva s alabastrovými sloupky. Ciferník často doprovází figurky amorků kovajících, nebo zbrojnošů tlukoucích do zvonů.

Později v období biedermajeru a druhého rokoka se vyráběli hodiny většinou z černě lakovaného dřeva s perleťovými aplikacemi, zlacený, dřevem a vsazenými obrázky ve štítu.

V období empíru dochází k výrobě nejrůzněji tvarovaných slohových hodin. Vyskytují se i hodiny noční s průsvitným ciferníkem, za nějž se stavěla lampa.

Nástěnné hodiny patří mezi nejstarší a nejrůznější kolečkové hodiny. Čím větší byla délka provazu nebo řetězu závaží, tím byl chod hodin delší. Jejich kvalita, typ i výzdoba závisely na technických znalostech vkusu a zručnosti hodináře. Móda hodinových strojků v komponovaných do obrazu, vznikla v 2. polovině 18. století ve Francii. V českých zemích byly obrazové hodiny nejvíce oblíbené v polovině 19. století spolu s hodinami rámovými.

Obrazové hodiny s motivem Pražské brány a kostela sv. Gotharda pocházejí z druhé poloviny 19. století. Jsou malované na plechu podle kresby P. Prokopa France. Rámové hodiny tvoří zlacená závěsná skřínka se zasklenými dvířky, zlacenou profilovanou deskou na níž je připevněný hodinový stroj.

Od první poloviny 19. století začínají zaplňovat interiéry bytů a kanceláří skříňové hodiny zvané pendlovky. Prosklené skříně, většinou interzované, později zdobené řezbou nebo soustruženými sloupky pocházejí z druhého rokoka.

V druhé polovině 19. století přechází hodinářství od malovýroby k průmyslu. Sériové, méně náročné a levnější hodinové schránky jsou nahrazovány levnějšími slitinami. Ztrácí se slohová čistota a tvůrčí program uměleckých řemeslníků.

Hodiny vyráběny z lisovaného stříbrného či měděného plechu nazýváme Caplovky. Ty jsou většinou pod skleněným poklopem (šturcem).

Koncem 19. století ovlivňuje výtvarný vzhled hodin nová renesance. Počátkem 20. století se na tvaru hodinových schránek projevuje vliv secese.

Hodinky

Vynález hodinek se připisuje norimberskému zámečníkovi Petru Henleinovi. První hodinky, které byly zmenšeninou stolních hodin získávají svoji oblibu při cestování. Mají rytý ciferník a odklápěcí víčko. Oválné hodinky se začínají nosit zavěšené na řetězu na prsou a od počátku se stávají produktem zlatnické práce. Jejich velikost se zmenšuje, narůstá jejích přesnost. Na konci 18. století už hodinky ukazují nejen čas a minuty, ale i vteřiny, dokonce i datum a mají budící zařízení.

Od poloviny 19. století se pro hodinky sériově vyrábějí levné niklové pláště. Těmto hodinkám se říká proletářské, protože stojí pouhých 20 švýcarských franků.

Konec výtvarného soutěžení o podobu hodinkových pláštů přichází s výrobou náramkových hodinek ženevské firmy Rolex.