Podbraňák: vzpomínky Josefa Sýkory

Josef Sýkora (1920–1998), rodák z Vraného a později neúnavný kronikář Frýdlantska, patřil k lidem, kteří celý život dokázali proměnit osobní zkušenost ve sdílenou paměť. Vyrůstal „pod branou“ ve Vraném, v početné a semknuté rodině, v níž se tvrdá práce mísila s laskavostí a humorem.

Druhá světová válka jej odvedla na totální nasazení do Německa, odkud si přivezl deník – základ pozdějších vzpomínek. Po válce se stal výraznou osobností frýdlantského veřejného života, autorem řady vlastivědných textů, popularizátorem místní historie, kronikářem a vášnivým vypravěčem. Josef Sýkora se rád vracel na Vraný, přijížděl vzpomínat na své dětství a mládí, které tady prožil.

Jeho kniha Podbraňák (Kdysi ve Vraném), publikovaná zde v plném znění jako PDF, zachycuje svět dětství, který už neexistuje – ale díky Sýkorově přesné paměti, humoru a pozorovatelskému talentu získává znovu konkrétní tvar.

Podbraňák (Kdysi ve Vraném) Josef SýkoraSoubor PDF, velikost 1.1 MB

Díky péči dcery Josefa Sýkory, paní Anně Košárkové, můžeme zveřejnit i zajímavé vzpomínky na 2. světovou válku a nucený pobyt v rámci Totaleinsatz – totálního nasazení v Halle nad Sálou. Části psané kurzívou jsou z originálního deníku, který si Josef Sýkora psal od prvního dne, zbytek jsou na jeho základě později sepsané vzpomínky. Publikace obsahuje množství fotografií.

Vzpomínky Josefa Sýkory na dobu 2. světové válkySoubor PDF, velikost 3.4 MB

Ukázky z knihy Podbraňák

Školní výlet

Tak jako každý kluk touží po dálkách, stejnou touhu jsme měli my. Chtěli jsme poznat jiné kraje a nikam jsme se nemohli dostat. Představy o světě jsme získávali jen ve škole v hodinách zeměpisu, ale představy a skutečnost je přece jen něco docela jiného. Já si jako malý kluk představoval, že za hranicemi vlasti rostou jiné stromy, žijí jiní lidé, ať šlo o sousední Němce, nebo třeba Rakušany. Vzdálenost třiceti, padesáti kilometrů už byla nad moje možnosti.

Ve čtvrtém školním roce pan učitel oznámil, že podnikneme výlet na Říp. To bylo radosti! Vždyť tuhle horu jsme pokaždé při trochu lepší viditelnosti měli před sebou. Bylo to asi 24 kilometrů a bylo to také nejdál, kam jsem se zatím díky tomuto školnímu výletu dostal.

Na výlet bylo vykonáno mnoho příprav, když bylo třeba jet vlakem a dokonce přesedat. V určený den byla snad celá vesnice na nohou od časného rána, sotva se první kohout probudil. Museli jsme vyrazit brzy po ránu, cesta na nádraží do Klobuk trvala půl druhé hodiny. Každý si nesl mošničku s jídlem, oběd nebyl nikde zajištěn. Kdepak takový přepych. Hrnuli jsme se do vlaku při hlaholu, v němž zanikaly příkazy pana učitele. Vlak se rozjel a než jsme se nadáli, byly tu Zlonice. Bylo třeba přesednout na lokálku jedoucí směrem na Roudnici. Velikou dětskou radost vyvolal nápis se jménem jedné stanice pod samým Řípem, „Hracholusky“. Tady musel nezřízené veselí krotit sám pan učitel.

Výstup na horu Říp, to byla anabáze kluků do hola ostříhaných. Jen holky měly všelijaké čepce, baretky nebo kloboučky a některé i šátky. Den jako malovaný, prosluněný, jasný. Do kopce někteří letěli jako koně, holky se zase couraly a pan učitel nevěděl, má-li ty první brzdit, nebo poslední pobízet. Nakonec všechno samozřejmě dobře dopadlo, u kapličky sv. Jiří jsme se stejně všichni sešli. Výš už to nikomu nešlo. Tady se rozložil tábor vranských školáků jako kdysi družina Čechova a pan učitel přednesl připravený projev o praotci a my ho rušili rozbíjením natvrdo vařených vajec a šustěním papírů, takže nás musel stále napomínat. Běda komu upadla skořápka vedle papíru, to byl rachot! Tak posvátné místo nenechal pan učitel znesvětit.

Výlet šťastně skončil a my se vraceli zase do Klobuk a nejdůležitější bylo, jak prohlásil pan učitel, že je nás zrovna tolik, jako když jsme vyjeli, a z toho asi měl největší radost.

Doma, to bylo vypravování po tak dlouhé cestě. Radost jsme měli i z toho, že jsme viděli z Řípu i náš kostel, ale docela maličký. Jak jsme si mohli představit cizí země, když jsme neznali ani své blízké okolí. Jediným naším pojítkem se světem byly poštovní známky. Pro nás třeba Nová Kaledonie, Honduras, Srbsko i Francie, to byly hotové exoty. Kdoví, kde to všechno leží a jak tam lidé žijí a jaká mají zvířata. Otázek byly mnoho, ale odpověď téměř žádná. Také nikdo ji dát nemohl, vždyť z naší vesnice v zahraničí stejně nikdy nikdo nebyl. Zpravidla každý zůstával tam, kde se narodil, nepřiženil-li se náhodou do sousední vesnice.

Nemoc

To se nemělo stát! Pojednou jsme stáli všichni, ač nás byl houf, zcela bezradní. Maminku přepadla choroba. Dlouho nechtěla před námi projevit její vážnost, ba ani sama před sebou, a stále se utěšovala, že všechno zase přejde, že čas zhojí každou nemoc. Copak si mohla dovolit stonat? Denně čekalo tolik práce a povinností. Někdo přece musel dvě krávy nakrmit a podojit, čuníkovi ohřát snídani, nás do školy vypravit, hladové slepice také chtěly své, stejně jako králíci a husy. Na poli také práce hromada a ani tam nic nečeká. Opozdíš se, obilí povyroste a bodlák z něj už nedostaneš a do pýru se také nedá všechno sázet a sít. Kdo oběd uvaří, až se sejde tolik hladových ke stolu? Nadojené mléko také musel někdo odnést do sběrny na městečku a hned tam nakoupit všechno, co kuchyň potřebuje. Když nic jiného, alespoň chleba. Také přeprat se musí téměř denně, alespoň kousek. Velké prádlo v neckách a na valše, to bylo dílo celého dne. Potom žehlení a hlavně látání. Kluci, to byli hotoví trhani, nebylo ale divu, vždyť jsme nosili prádlo a šatstvo jeden po druhém tak dlouho, dokud drželo pohromadě.

Je možné tohle opustit? Kdo to může udělat, když tatínek už o páté ráno nebo snad ještě o něco dříve šlapal svůj velociped směr Zlonice? Továrna nečekala a klih musel být teplý, jakmile dělníci o šesté nastoupí. Vynechat byť jediný den nešlo, kdo by jej zastoupil? O práci přijít nesměl, a tak za svitu karbidky časně vyjížděl a vracel se odpoledne až o půl čtvrté.

Marně maminka bojovala s nemocí i sama se sebou, už nemohla své denní povinnosti plnit, polehávala a noha bolela víc a víc, hrozilo otevření. Musela vyhledat lékaře a jeho rezultát nás tak srazil na kolena, že snad ani úder blesku nemohl mít horší následky. Maminka musí do nemocnice!

Ti nejmladší tu najednou stáli jako sirotci a nedovedli si srovnat, že bez maminky je vůbec život možný, jenže ten se zastavit nedá. Žít se musí, ať jsou podmínky sebehorší a cesta samý trn. Celý večer jsme společně promýšleli jak dál a tatínek rozděloval úlohy. Dva nejstarší dostali do péče krávy včetně krmení a dojení. Nikdo z nich ani slovem neodporoval, že dojit neumí, že to ještě nikdy nezkoušel. Byla to nezbytnost a žádná jiná alternativa neexistovala. Já třetí v řadě dostal na starost slepice, husy a králíky. Nařezání řezanky musel obstarat ten, kdo první přijde ze školy. Na pašíka se zapomnělo. Dodatečně jej dostali tedy zase ti dva nejstarší. Kávu z melty vařil tatínek každý večer na příští den a hrnec s ní bude stát stále na plotně a každý si musí sám posloužit. Zatápět v kamnech nesměl nikdo jiný, než zase nejstarší Toník a Vašek. Mladší se musí do školy vypravovat sami a jen nejmladšího Fandu budeme střídavě opatrovat. Do školy nepůjde nejdříve nejstarší, pak ten druhý a třetí den já. Tak se to bude střídat do doby maminčina návratu. Představovali jsme si všechno tak, jak staré Rakousko-Uhersko, když vstupovalo do války proti Srbsku, že to hodně brzy skončí. A mýlili jsme se zrovna jako císař pán.

Největší díl povinností zůstal na tatínkovi. Ten musel po návratu z celodenní dřiny večer krmit, i trochu uklízet a hlavně navařit na příští den. Právě tady byl kámen úrazu, vždyť nikdy nevařil, ba ani nepomáhal, jednak na to neměl čas, jednak ani zájem. Vyhnutí ale nebylo. Věřili jsme, že se i s tím nějak vyrovná, tak jako se vším, co kdy a kde musel udělat.

Nejprve nakoupil levné hovězí maso a dal se do vaření. Našel největší kastrol, jaký jsme doma měli, v němž se jednou ročně po zabíječce škvařilo sádlo. Loupal cibuli jednu za druhou, až mu oči slzely i nos si musel stále utírat, ale hrdinně vydržel a naloupal cibule pořádnou hromadu. Pak maso na kousky nakrájel, koření přidal, pepřem nešetřil a kotel guláše šel na plotnu. Tak přeci jen budeme mít co jíst – sláva, zajásali jsme, duše naivní.

Tím jsme měli postaráno o obědy na celý týden a byli jsme přesvědčeni, že je celý problém s vařením odstraněn, vždyť maminka do té doby bude jistě dávno doma. Odhad však to reálný nebyl, jen naše přání.

Dny utíkaly, guláš byl čím dále ostřejší, ústa pálila, zkoušeli jsme jej s chlebem, houskou i brambory, ale všechno marné, co je moc, to je moc. Měl také svoji výhodu, snědlo se ho málo a raději větší kus chleba. Jen při pomyšlení, že zítra bude zase k obědu ten pálivý guláš, jaksi už hlad přecházel. Konečně jsme ho společně se psem Běloušem, který statečně pomáhal, ovšem tajně, aby tatínek nevěděl, snědli. Nezbylo, než znovu začít vařit a tatínek se k tomu odhodlaně postavil. Sotva jsme viděli tatínka krájet cibuli, bylo nám jasno a přitom i trochu nevolno, jaké menu můžeme tentokrát očekávat. Samozřejmě, guláš! Kdyby pro jeden či dva dny, ale zase taková porce. Nikdo z nás však neprojevil nejmenší známky nespokojenosti, jednak pro tatínkovu autoritu a za druhé nám bylo jasno, že je to jeho jediné kuchařské umění. On však poučen zkušenostmi byl mírnější v přidávání přísad a koření. Nezbývalo než celý týden chodit, den po dnu, pro toto chutné menu. Ale stejně ubýval pomalu, že bychom se byli sázeli, že vydrží přes dvě neděle.

Všechno má svůj konec, jen jaternice několik, a všechno dobře dopadlo. Maminka se vrátila a hned napekla vdolky, po nichž se nám tolik stýskalo, a kdyby navařila škubánky, ani jediný hlas by se byl neozval, že ho po nich zebou nohy, jak by se stalo jindy.

Zase se vrátil do domu obvyklý rytmus a pořádek, už zase byly bramboráky, bramborové knedlíky se zelím a cibulkou, bramborová kaše, knedlíky s rajskou omáčkou, knedlíky s vajíčky a neděle byla oslavená králíkem na smetaně. Pak už zase bramborový guláš, ovocné knedlíky, jen zelenina se u nás nesměla objevit, tu tatínek nesnášel, proč, nevím.

Ten trudný čas jsme přežili a s námi celé osazenstvo domácnosti včetně psa, kočky a hospodářských zvířat a mně dodnes zůstal jakýsi odpor k hovězímu guláši, ač nevím proč.