500 let od nástupu Habsburků na český trůn a královské město Slaný v 16. století

V osobě Ferdinanda I. se vlády nad Čechami, Moravou a dalšími oblastmi ujal významný rod, který zde následně setrval až do roku 1918 (počítáme v to i dynastii Habsbursko-Lotrinskou). Jak k tomu vůbec došlo?

Připomeňme, že po smrti Jiřího z Poděbrad, jehož panování přineslo i nový rozkvět Slaného, byl zvolen českým králem Vladislav z polsko-litevské dynastie Jagellonců, který panoval do roku 1516, kdy se vlády formálně ujal jeho syn Ludvík. Tomu tehdy bylo teprve deset let, proto se mu ostatně přezdívalo „Král Dítě“. Je zřejmé, že vzhledem k nízkému věku nemohl odpovědně vykonávat tuto náročnou funkci, navíc vládl i Uhrám a Chorvatsku a většinu času trávil v Budíně. Fakticky tak byla nejvyšší moc v Českém království v rukou nejednotné skupiny pánů a rytířů; vláda to byla velmi nestabilní a přivedla zem na pokraj anarchie. Střední Evropa byla navíc stále intenzivněji ohrožována Osmanskou říší (Turky), kteří přes Balkán postupovali dále na sever a hrozili vpádem do Uher.

Ferdinand na scéně

Co tehdy dělal budoucí král a císař Ferdinand? Připomeňme, že se narodil roku 1503 ve Španělsku jako druhorozený syn arcivévody Filipa Sličného a Jany Kastilské. Po brzké smrti otce a prohlášení matky za neschopnou vlády byl vychováván svými prarodiči v silně katolickém prostředí. Náboženská jednota měla být zásadním předpokladem k mocenské stabilitě. Novým vládcem Španělska, bohatnoucího díky zámořským plavbám, se stal jeho starší bratr Karel a Ferdinand byl ve svých patnácti letech vyslán do Habsburky kontrolované části Nizozemí. Teprve odtud o tři roky později zamířil do střední Evropy, kde nejprve ovládl rakouské země.

V té době již byli rakouští Habsburkové a Jagellonci provázáni rodovými úmluvami (od r. 1515) o nástupnictví, podpořenými vzájemnými sňatky: na jedné straně krále Ludvíka Jagellonského a Marie Habsburské (1522), na straně druhé Ferdinanda I. a Anny Jagellonské (1521). Svatby obou párů byly jejich vlivnými příbuznými připravovány dlouho dopředu a byly samozřejmě politicky motivovány.

Sňatek Ferdinanda a Anny proběhl 26. května 1521 ve farním kostele v Linci. Následovalo třídenní veselí, kdy byli oslavováni ženich a nevěsta a proběhl také rytířský turnaj. Ferdinand prý byl urostlý muž s hustými vlasy a vynikající pamětí. Byl rovněž velmi inteligentní, zvídavý a bystrý, ale také zbožný, štědrý a spravedlivý. Hovořil španělsky, francouzsky a německy a ovládal i latinu, italštinu a občasně i vlámštinu a maďarštinu. Opěvována byla i budoucí královna Anna, kterou si spojujeme mj. s pražským Belvederem. Anna prý byla krásná a veselá, a také zvládala několik jazyků včetně češtiny. Skromnou a humanitně založenou královnu měli Češi rádi a dali jí dokonce přezdívku „Matka národa“. Manželství Anny a Ferdinanda bylo velmi šťastné a vzešlo z něj patnáct dětí včetně následníka trůnu Maxmiliána II. (otec Rudolfa II.).

Porážka u Moháče

V roce 1526 se blížícímu tureckému nebezpečí postavil mladý král Ludvík. Ten však jen s velkými obtížemi poskládal armádu, která byla schopna vyrazit proti Osmanům. Možní křesťanští spojenci v tu dobu řešili jiné problémy, uherští magnáti byli mezi sebou znesvářeni, a ne každý příslib pomoci byl naplněn. Smíšené středoevropské vojsko plné starých ideálů rytířství a kulturní nadřazenosti se 29. srpna postavilo početně mnohem silnějšímu a lépe vyzbrojenému pohanskému protivníkovi u města Moháče (dnešní jižní Maďarsko). K drtivému vítězství Turků vedených sultánem Sulejmanem I. přispělo i jejich lepší strategické postavení, taktika a terén rozmáčený dlouhými dešti. Sám král pak tragicky zahynul na útěku z již prohrané bitvy, když ho zalehl kůň při brodění jednoho z rozvodněných přítoků Dunaje. Turci po bitvě nezadržitelně postupovali dále na sever.

Českým králem

Po Jagellově předčasné smrti bylo nutné vybrat nového vladaře českých zemí. Nárok Ludvíkovy sestry Anny, nyní již Ferdinandovy choti, české stavy neuznaly a bylo proto nezbytné přistoupit k volbě nového krále českými stavy. Vedle jiných, méně výrazných kandidátů byl hlavním uchazečem právě Ferdinand, kterého však Češi vnímali rozporuplně: na jedné straně měli obavy, neboť pocházel z cizího prostředí a byl přesvědčený katolík s autoritativními sklony, na straně druhé měl Habsburk za sebou mocné mezinárodní zázemí, respekt a mohl střed Evropy uchránit před tureckým nebezpečím. Pozitiva nakonec převládla a Ferdinand byl 23. října 1526 zvolen českým králem.

Záhy se projevilo, že nově zvolený panovník vzešel z jiných poměrů než jeho poddaní a začal s posilováním své moci na úkor stavů – tedy šlechty a měst. Zájmy habsburského soustátí nadřazoval nad místní problémy a směřoval k centrálnímu řízení financí, vojenství, náboženství a úřední správy. Stavy však prosazovaly opačné tendence, nechtěly se nechat omezovat a během několika let začaly formovat opozici proti králi.

Situace vyvrcholila v letech 1546-1547. Ferdinandův bratr, císař a katolík Karel V. totiž vedl tzv. šmalkaldskou válku s německými protestantskými (luteránskými) knížaty, kteří proti němu povstali se zbraněmi. Ferdinand po českých stavech požadoval, aby císaři vojensky pomohli, což Češi většinově odmítli s tím, že je to proti právu a že přece nebudou bojovat proti svým souvěrcům – v té době totiž v Čechách stále převažovali protestantští utrakvisté (přijímali „pod obojí“ jako husité a měli blíže k luteránům než katolíkům). Utrakvisté měli navrch i v královském městě Slaném, které spolu s dalšími městy neuposlechlo Ferdinanda a odmítlo vojensky podpořit císaře. Mezitím však byly v Německu protestantské síly poraženy a české stavy se dočkaly královy odplaty a dosazení místodržícího Ferdinanda Tyrolského. Nejhůře byla postižena města. Naopak vyšší katolická šlechta loajální Habsburkům byla záhy na vzestupu – k ní se časem zařadili i smečenští Martinicové.

Tresty pro Slaný a další města

Za svou účast v protihabsburské revoltě bylo královské město Slaný potrestáno omezením svých práv a odebráním části majetku. V roce 1547 byly zrušeny městské cechy (profesní sdružení řemeslníků), které se však začaly od závěru 50. let opět obnovovat, avšak nikdy už nedosáhly dřívějšího postavení. Téhož roku byli do královských měst včetně Slaného dosazeni královští rychtáři a úředníci, kteří bedlivě kontrolovali řízení města. Došlo i na přísnou cenzuru a konfiskace majetku. „Důsledky porážky z roku 1547 se ukázaly jako trvalé a přes opakované pokusy o znovuzískání ztracených pozic se královským městům až do roku 1618 nepodařilo vymanit z bezpodmínečné podřízenosti panovníkovi“, praví historik Václav Ledvinka. Politické ambice měšťanů se rozplynuly.

Nové rozložení sil vyhovovalo i Martinicům, kteří měli se svými slánskými sousedy časté spory. Slaný v době před revoltou let 1546-1547 získalo mnohé venkovské majetky v okolí a nakrátko ovládlo i nedaleké městečko Vraný. V následném období perzekucí však o něj zase přišlo, stejně jako o četná privilegia, důchody, zisky z daní, soudní pravomoci a část nemovitého majetku (celé vesnice) a poddaných. Nechyběla tučná pokuta. Díky horlivé snaze městské rady se větší podíl majetku navrátil do slánského držení roku 1562 za odstupné 300 kop českých grošů. Přes tyto nemalé obtíže a několik požárů bylo Slaný takřka až do počátku třicetileté války na ekonomickém a kulturním vzestupu.

Rozvoj královského města

Už od vlády Jagellonců probíhal stavební a hospodářský růst Slaného, centra samostatného Slánského kraje. Napomáhaly tomu místní řemeslníci a zemědělci, rozšířené, výnosné slánské trhy a poloha města na důležité obchodní cestě z Prahy do německých zemí. Za vlády prvních habsburských králů Slaný postupně získalo Velkou a Malou Kvíc, různé usedlosti, polnosti, a dokonce i dům na Starém Městě pražském. Tvář města v hradbách se měnila do podoby, jak známe historické jádro Slaného dodnes. Už na počátku 16. století byla završena dostavba kostela sv. Gotharda, který poničili husité. Na vydlážděném náměstí byly postupně rozšířeny budovy radnice a ungeltu, vystavěny renesanční domy Modletický (Antoš), Nedvědovský (při vjezdu na náměstí) či Maňasovský („u koně“). Poblíž radnice byla zbudována kašna a roku 1572 též solnice, která zřejmě zanikla za třicetileté války. Za věncem opevnění se rozvíjela předměstí Pražské, Velvarské, Lounské a Všehlušické, která byla koncem 16. století opatřena vlastními brankami. Právě v předměstích žily rušné provozy hrnčířů, kovářů, kolářů, sladovníků a dalších. Zásobovány byly početné stodoly. Vrcholu dosáhlo slavné slánské pivovarnictví, dařilo se rovněž rybnikářství, ovocnářství, vinařství, řeznictví, pekařství a podobně.

Od 80. let 16. století byl na místě bývalého popraviště (Slaný mělo i svého kata) stavěn nový kostel Nejsvětější Trojice, určený početně převládajícím slánským protestantům. Z nedaleké Prahy do Slaného snadno dosáhly myšlenky renesance a humanismu, které se vedle stavitelství projevily také v oblasti vzdělanosti, kultury a umění.

Vzpomeňme například spisovatele a historika Vavřince Leandera Rváčovského, který ve Slaném k roku 1580 vydal jedno z nejslavnějších děl českého humanismu s názvem Masopust, kde kritizuje negativní lidské vlastnosti. Ve stejném roce se ve Slaném narodil malíř Matouš Crocinus, který vyzdobil interiér kostela sv. Gotharda a později působil v Lužici a Sasku, kde dokonce portrétoval samotného saského vévodu. Pozoruhodných osobností spojených se Slaným té doby bychom mohli jmenovat rozhodně více.

Důležité postavení měla škola v čele s rektorem a sdružení literátských bratří při kostele sv. Gotharda, které se stalo štědrým mecenášem kultury a školství. S určitou měrou obezřetnosti můžeme za pomyslný „zlatý věk“ rozkvětu Slaného považovat právě 16. století.

Renesance, humanismus a stavitelství

Zastavme se ještě naposledy u éry vlády Ferdinanda I. Jak je patrné z příkladu Slaného, které Habsburk navštívil roku 1534, přes změny mocenského uspořádání, posilování moci panovníka a další výše popsané obraty a těžkosti zaznamenalo Království české, nyní již jako součást habsburského soustátí, pozoruhodný rozvoj v mnoha směrech. Mezinárodní vazby vládnoucí vrstvy s důrazem na Španělsko a později Itálii přinesly do Čech impulzy renesance a humanismu a s nimi rozvoj vzdělanosti a umění. Byla ukončena kulturní izolace, která započala po husitských válkách. České království bylo nyní provázáno s nejvyspělejšími oblastmi Evropy. Za Ferdinanda I. bylo obnoveno pražské arcibiskupství a do Čech byli pozváni jezuité. Poprvé se u nás objevily i výdobytky zámořských objevů.

V Praze byl pro královnu Annu Jagellonskou vystavěn půvabný letohrádek zvaný Belveder, místodržící Ferdinand Tyrolský je spojen s loveckým letohrádkem Hvězda. Z nejslavnějších staveb připomeňme kupříkladu paláce Schwarzenberský a Martinický na Hradčanském náměstí, staroměstské domy U Minuty a ungelt, kam byla dovážena také sůl. Králův poradce Gryspek nechal vystavět nedaleký zámek v Nelahozevsi, Martinicové renesančně přestavěli zámek Smečno.

Dovětek (zase ty svatby)

Ne náhodou provdal Ferdinand I. své tři dcery za vladaře tří důležitých severoitalských států: Habsburk tak rozšiřoval sféru svého vlivu v této oblasti. Nejstarší Eleonora byla provdána do Mantovy za vévodu Viléma Gonzagu, který právě proměňoval své sídelní město ve vyhlášené kulturní centrum plné architektů, výtvarníků, literátů a hudebních skladatelů. Také Ferdinandův syn a český místodržící Ferdinand Tyrolský pojal choť z tohoto mantovského rodu. V následujícím 17. století pak z pokolení Gonzagů pocházely manželky habsburských císařů Ferdinanda II. a III. Do jiné větve tohoto proslulého rodu se narodila také Giovanna, manželka hraběte Jiřího Adama z Martinic, vladaře domu smečenského a pána Slaného (do r. 1651). Jejich sňatek proběhl před 400 lety (podzim 1626).